V předchozích článcích jsem psala o mých prvních dojmech z Irska a o nádherné irské přírodě. Tentokrát bude řeč o hlavním městě Irska, ve kterém jsem strávila většinu svého pobytu. Dublin není extrémně velké město, a co se týče velikosti, přirovnala bych ho k našemu Brnu. I přesto, jsem živoucí důkaz toho, že se tam můžete ztratit. Do centra Dublinu jsem se poprvé jela podívat přibližně tři dny po mém příjezdu do Irska, protože jsem tam měla domluvenou odpolední výuku 2x týdně ve škole Dublin School of English.

První den v Dublinu si pamatuji ještě pořád jako by to bylo včera. Hostitelská maminka mě pustila dříve, ať si v klidu prohlédnu centrum a hlavně najdu budovu školy. Měla jsem k dispozici i mapku, kterou jsem doma nastudovala, abych měla představu kam jít. Nicméně, menší šok přišel už na zastávce autobusu. Já bláhová si myslela, že jízdní řád, který je vystavený na zastávce (a dokonce na internetu) obsahuje časy, kdy autobus vyjíždí z dané zastávky. A ono to tak není, pravděpodobně takové šílenosti máme jenom v České republice (a pár dalších zemích...). Šla jsem na zastávku, říkala si, že jdu tak akorát, že mi to jede za nějaké 4 minuty. Pak se dívám a autobus naproti ze zastávky akorát odjíždí. 

Dublinský autobus

No, tak jsem samozřejmě čekala nějakých 10-15 minut na další spoj. Tehdy jsem si naivně myslela, že autobus jel prostě dřív, nebo měl zpoždění. Pravda je, že jsem si tuhle naivitu držela docela dlouho, po pár týdnech jsem to vzdala a prostě jsem šla na zastávku a odjezdy neřešila. Časem mi to ale začalo vrtat hlavou a tak jsem se prošla ve volném dni na další zastávky. Nakonec se ukázalo, že všude je vytištěný jeden jediný jízdní řád. Všude byly stejné časy, tedy časy, ve kterých autobus vyjíždí z první nástupní stanice. Po tomto zjištění jsem to s jízdními řády v Dublinu naprosto vzdala. Po nějaké době jsem vyzkoumala, že mezi některými zastávkami je vypočítána délka jízdy. Ale pokud toužíte po přibližném času odjezdu, musíte si jej nějak záhadně vypočítat. Dívala jsem se aktuálně na web dublinbus.ie a pořád to tak mají, takže se můžete pokochat sami. Alespoň nikdy nemůžou říct, že autobus má zpoždění.

No, ale teď zpět k mému příběhu. Autobus konečně dojel a já si dokonce dokázala koupit lístek. Chtěla jsem si jít sednout nahoru (chápejte, moje první jízda dvoupatrovým autobusem), ale řekla jsem si, že raději zůstanu dole a budu sledovat okolí. Další věc, která mě kapku vyděsila, bylo to, že nikde nehlásili ani nepsali název zastávky. Měla jsem je pro jistotu spočítané, ale ani to mi k ničemu nebylo, jelikož autobus nestavěl, pokud nikdo nezmáčkl tlačítko pro výstup, ani nemávl na autobus ze zastávky. No co, někam už dojedu a času mám dost. Jen tak mimochodem - neuvěřili byste, kolikrát jsem za pobyt zapomněla vystoupit a vůbec nemluvím o jízdě za tmy, to jsem byla vždy totálně ztracená a jediné, čeho jsem se v tu chvíli chytala, bylo, že moje zastávka byla hned za prudkou zatáčkou. Ale kdo ví, třeba už mají v Dublinu modernější vozy.

Dublin

Nějakým záhadným způsobem jsem dokázala vystoupit správně, a jelikož jsem měla ještě spoustu času, šla jsem najít školu a projít se po okolí. Budova školy byla v centru hned vedle řeky Liffey, takže jsem ji našla celkem lehce. No a pak jsem si řekla, že půjdu na druhou stranu, přes řeku a pak se vrátím. Tak jsem tedy šla, pořád rovně, jednou jsem zahnula doprava, ale říkala jsem si, že to si přece zapamatuju. Cestu bych si i pamatovala, ale došla jsem naprosto omylem do nějaké dost pochybné čínské čtvrti, kde se hodně zužovaly a klikatily uličky. Snažila jsem se zachovat poker face a řekla si, že půjdu jedním směrem, ten určitě povede zpět k řece a tudíž tam, kam chci. Z čínské čtvrti jsem se vymotala (potupně s pomocí mapy, protože jsem samozřejmě šla špatně) a pokračovala v cestě. 

Po další půlhodině jsem došla k řece, a dala si na chvíli pauzu. Tohle je věc, která se mi na Dublinu moc líbí. Ve dnech, kdy je hezky (moc jich není, ale když máte štěstí... :) ), je moc příjemné sedět na lavičce vedle řeky a pozorovat okolí. Přes řeku vede také nespočet různě velkých a tvarovaných mostů, včetně mostu Guiness, přes který jezdí vlaky.

Most Guiness
Kromě mostů vedou podél řeky menší promenády, některé s lavičkami, které jsou v létě plné lidí a dokonce na nich narazíte na občerstvení a venkovní posezení přilehlých restaurací a kaváren.

Můžete si také přečíst pokračování, kde se dozvíte něco málo o pivu Guiness, Leprikónech a pravé irské duze