Sama jsem jako au pair vyjela několikrát. Přesněji to bylo čtyřikrát - poprvé v létě 2010 a naposledy to bylo léto 2014. Ale co mě vůbec vedlo k tomu stát se au pair? A jaký vliv na mě můj první pobyt měl?

Úplně poprvé jsem vyjížděla, když mi bylo 18. Pamatuji si, že jsem někam chtěla vyjet už o léto dřív, ale naši mě tehdy ještě nechtěli pustit. Jakmile jsem měla 18, už mě moc nemohli zastavit. Na začátek musím říct, že mě k tomu pohánělo hned několik věcí. Zaprvé, miluji cestování. To jsem měla ráda vždycky a myslím, že ještě dlouho budu. Vždycky si na tom totiž najdu něco pozitivního - i když jedu v autě a jenom se dívám z okna, i když jedu přecpaným vlakem, který jede rychlostí 5 km/h. Nebo když má můj let 6 h zpoždění. Jediné co mi stačí, je vědět, že směřuji někam do neznáma, za něčím novým. To byl první a asi i nejsilnější impuls proto, abych vyjela. Další, neméně důležitý důvod pak byl, že jsem se chtěla hlásit na jazyky a studovat je na vysoké. Zcela upřímně - práce s dětmi mojí prioritou nikdy nebyla. Ale jelikož jsem nejstarší ze 3 sourozenců a tak nějak jsem byla odjakživa zvyklá se o ně starat, bylo to nejpohodlnější řešení a řekla jsem si proč to nezkusit.


To nic nemění na tom, že jsem se na au pair necítila ani trochu připravená. Pamatuji si, že jsem dostala od agentury před vyjetím malou brožurku (kterou si opečovávám dodnes), ve které je spousta hodně cenných informací a za kterou jsem tehdy byla moc ráda. I když jsem si prostudovávala všechny možné materiály o tom jaký život au pair je, dokud to člověk nevyzkouší na vlastní kůži, prostě neví do čeho pořádně jde. A pak, pouhý měsíc před předpokládaným odjezdem, jsem konečně dostala umístění do jedné irské rodinky. Tam jsem se musela starat o holčičku, které ještě nebyly ani dva roky. To pro mě bylo docela náročné, ale dokázala jsem se přes to dostat. Našla jsem si kamarády a kamarádky ze všech koutů světa a nakonec jsem si život au pair zamilovala. Dokonce jsem si zamilovala i tu malou, která mi teda sem tam docela lezla na nervy (byla řekněme, trošku více rozmazlená :)). Ale když na to vzpomínám, myslím že tento první pobyt byl asi nejlepší ze všech.


A jaký na mně měl tedy pobyt vliv?


Před odjezdem jsem byla nesamostatný tvor, s angličtinou na docela průměrné úrovni (což znamená, že jsem sem tam něco rozuměla, sem tam zase ne :-) a k tomu jsem se opravdu bála mluvit). Děti jsem měla ráda, ale moc jsem netušila do čeho se vlastně vrhám, protože jsem do té doby nikdy takhle dlouho děti nehlídala. A už vůbec ne sama v cizí zemi a cizí rodině. Vlastně jsem předtím sama v zahraničí nikdy nebyla,a i když jsem byla někde s rodiči, dovolená nikdy nepřekročila dva týdny. Navíc, doma jsem se moc neúčastnila domácích prácí (spíš vůbec) a vařit jsem uměla max. čaj a těstoviny s kečupem.


V zahraničí jsem se ale musela přizpůsobit rodině. Naučila jsem se perfektně zvládat domácí práce, vařit, naučila jsem se skvěle anglicky, poznala kus světa (dodnes jsem s některými kamarády v kontaktu), prostě osamostatnila jsem se snad ve všech směrech. Navíc zkušenosti s au pair mně naučili dobře si organizovat čas. A moje cestovatelská vášeň ještě více rozkvetla.


Proto pro všechny, kdo zvažují cestu do zahraničí - jeďte! A pokud vám vyloženě z pohledu na děti nezkratuje mozek, zkuste to! Nikdy nevíte, co všechno vám taková zkušenost může přinést. Mně přinesla spoustu skvělých zážitků, nových přátel z celého světa a taky mi pomohla vyrůst osobnostně :-)